Slovo baroko je odvozeno od stejně znějícího italského slova barocco, znamenajíc perla a zpočátku to znamenalo jakýsi divný, bizarní sloh. Počátky tohoto slohu můžeme hledat už hluboko v 16. století, kdy v rámci manýrismu dochází ke zharmoničtění polyfonie a k počátkům sólové virtuózní hudby a zpěvu, hlavně ve strofických básních (jedním hlasem zpívaná skladba doprovázená akordickým doprovodem). Tomuto stylu se začalo říkat dolce still nuovo a kolem roku 1600 začal zdomácňovat v celé Evropě.Tento rok byl také rokem vzniku opery a proto jej právem můžeme považovat za počátek barokního slohu. Jeho konec pak můžeme vymezit zhruba roky 1740 – 1750, kdy jej vystřídal klasicismus. Měřítka pro barokní sloh nejsou jednotná. Každá země měla vlastní vyjádření tohoto slohu. Někde zdomácněl více, někde méně. Kořeny tohoto slohu byly samozřejmě v Itálie, odkud se poté rozšířily do celé Evropy. Zapůsobilo dokonce i na jihoamerické divochy, kteří jím byli tak uneseni, že začali sami skládat barokní hudbu v evropském stylu, doplněnou o jejich tradiční hudební výrazové prostředky. Tak vzniklo tzv. koloniální baroko, které bylo stejně kvalitní a občas i zajímavější než to evropské.baroko hudba

Hlavním znakem barokní éry je jeho citovost a expresívnost vyjádření. Baroko nechtělo zdůrazňovat žádné ideální linie lidského těla, geometrických obrazců, chtělo vyjádřit lidské pocity prostřednictvím jak hudby, tak výtvarného umění. Jako je člověk proměnlivý, tak bylo proměnlivé i baroko. Baroko si chtělo podmanit smysly člověka, způsobit u něj psychickou exaltaci. Libovalo si v kontrastech a v iluzivním vyjádření, např. mnohé prostory barokních chrámů jsou v oltářní části vymalovány tak, aby doplňovaly samotný hlavní oltář tím, že jej opticky zvětší a návštěvník chrámu má pocit, že tam není žádný konec. Tato iluzivnost a nádhera velebící velikost Boží se projevovala i ve výzdobě všech oltářů, stropů, které byly vymalovány např. v barvách noční oblohy a tedy večer prostor budí dojem, že nemá strop. Tato velkolepost měla věřící ohromit, vytvořit důstojné prostředí k liturgickým úkonům a navodit jim zdání, že se svou vroucnou vírou již velmi přiblížili království nebeskému. Ve výtvarném umění je to klasický šerosvit obrazů (protiklad světlých postav na tmavém pozadí), v hudbě je to střídání fortissima a pianissima, sólových částí se sborovými apod. Baroko chtělo působit na lidské city a tak se setkáváme s monumentálními stavbami, které ovšem nechtěly zachovávat nějako přesnou geometrickou linii, ale byly plné dynamických zákrutů a nerovností jako lidská povaha sama. V hudbě je tato monumentálnost také patrna ve skladbách, které nejlépe znějí, když je zpívá obrovské těleso a hraje velký orchestr. Tato monumentálnost v chrámovém umění byla též velkým pomocníkem v rekatolizačních snahách římskokatolické církve.